Zobrazit fotogalerii

13. dubna 2022 Pomoc Ukrajině

Vyhnanci z vlastní země

Lvov, Ukrajina 10. 4. 2022, třetí mise během válečného konfliktu.

Na lvovském nádraží je všudypřítomná vojenská domobrana a policie. Očekává se příjezd několik hodin zpožděného evakuačního vlaku z Doněcké oblasti. Na nástupišti panuje naprosté ticho, ze kterého mrazí. Přijíždí snad půlkilometrová souprava. Z vagónu vystupuje s pomocí dobrovolníků starší manželský pár. Pán je po vysoké amputaci dolní končetiny ve stehně. Na utrpení, které měli vepsané do tváře, nikdy nezapomenu. Jejich slova zněla: „To je peklo, spálená země. Nechtěli jsme utíkat, ale musíme!“ Oba jsou silně rozrušeni. Stále opakují, že pojedou kamkoliv, kde  je to  bezpečné.  

Odjíždíme ze Lvova. Olexandr  vypráví svůj životní příběh. Narodil se v Mariupolu a je vystudovaný inženýr.  Se svojí první ženou vychoval dva syny. Manželka zemřela. Chlapci  se oženili a zůstali v přístavním městě.  Po několika letech potkal Ljubu, která pochází z Uralu. Vzali se  - on Ukrajinec a ona Ruska. Úžasná žena, která s láskou pečuje o svého invalidního muže. Zůstávají spolu v dobrém i zlém – v míru i ve válce. Vnímám obrovskou bolest, kterou oba prožívají. Zároveň se upínají k naději,  že  vše nekončí špatně. Synům a jejich rodinám se podařilo uprchnout z Mariupolu  do Záporoží.  I oni museli opustit svůj domov – milovaný Kramatorsk. Bez jakékoliv jistoty, že se tam ještě někdy vrátí.

Konflikt na Ukrajině eskaloval. Ztráty na životech jsou zbytečné a na duši doživotní. Nechápu proč a z jakého důvodu Rusko vojensky napadlo území jiného svrchovaného státu.  Jedno vím jistě, že je velice jednoduché z pohodlí domova komentovat cokoliv, co se týče nejen války, ale i samotných Ukrajinců. Jsou to lidé jako my, jsou to civilizovaní Evropané. Mají jméno, příjmení, obavy i naděje – zrovna tak jako Olexandr a Ljubov, se kterými jsem prožila cestu z Ukrajiny až do Čech.

Nezavírejme oči před válkou. Nebuďme lhostejní k utrpení bližních. Podejme pomocnou ruku, neboť tito  lidé ji potřebují.  Prožila jsem příliš, abych nepochybovala o tom, že oni jsou obětí agresora. Bůh existuje, ale také existuje peklo a nechtějme ho zažít v takové podobě, jako museli oni.

Zveřejněno s laskavým svolením Ljuby a Olexandra z Kramatorsku.

Markéta Vašková