Vybíráme pro Vás ty nejpoutavější příběhy z činnosti Oblastní charity Pardubice. V květnu si můžete přečíst vyprávění zdravotní sestřičky Evy o domácí hospicové péči.

Po 15leté praxi v Pardubické nemocnici, kde jsem pracovala jako sestra u lůžka, jsem po privatizaci Pardubické nemocnice odešla do Oblastní charity Pardubice. Zprvu jsem přesně nevěděla, v čem spočívá práce v domácí péči. Bála jsem se, že nebudu vykonávat odbornou práci, na kterou jsem byla zvyklá a která mě velmi bavila. O to víc jsem byla překvapena, co všechno musí sestra v domáčí péči umět a znát. Hlavně si musí umět vždy poradit a správně vyhodnotit situaci. Často komunikujeme s obvodním lékařem, popř. voláme ARO, výjimkou nejsou ani hasiči, či policie ČR. Když pominu odběry pro různá vyšetření, musí sestra umět provádět domácí dialýzu, ošetřit kolostomii, nefrostomie, různé pooperační rány a různé typy defektů, hlavně bércových vředů. Dále musí zvládat aplikovat injekce, zavádět infuzní terapie, měřit glykemie glukometrem, krevní tlak, edukovat pacienty i rodinu, provádět rehabilitace, pečovat o hospicové pacienty a mnoho dalších výkonů.

"Člověk, kterému již nezbývá mnoho života na tomto světě, odchází lépe ve svém domácím prostředí. Jsou mu totiž na blízku jeho nejbližší – jeho rodina, příbuzní. Cítí se tak bezpečněji, je klidnější a vše zvládá snadněji."

Pečujeme též o pacienty, kteří v brzké době odejdou na onen svět. S tímto souvisí i spolupráce s rodinou, která o osobu blízkou pečuje. Právě péče o tyto hospicové pacienty a umírající mě nejvíce naplňuje, i když je to práce náročná jak psychicky, tak fyzicky. Jaký je rozdíl, zda člověk odchází z tohoto světa v nemocnici, nebo v domácí péči?! VELIKÝ. Člověk, kterému již nezbývá mnoho života na tomto světě, odchází lépe ve svém domácím prostředí. Jsou mu totiž na blízku jeho nejbližší – jeho rodina, příbuzní. Cítí se tak bezpečněji, je klidnější a vše zvládá snadněji. Sestřičky z Charity takovou rodinu navštěvují, pacienta ošetří, rodině poradí, co je pro takového člověka nejvhodnější a nejšetrnější v jeho postupném odchodu. Tím pomůžeme rodině zbavit se obav, že péči o umírajícího sami nezvládnou. Mnohdy nikdo z rodiny ještě nepřišel do styku s umírajícím a mají z toho strach. S takovou rodinou je nutné tento stav otevřeně probrat, poučit, vysvětlit, že to, co se děje, je zcela přirozený jev.

Rodina by měla se svou maminkou, tatínkem, manželem, manželkou, tetou… o tomto odchodu mluvit, pokud možno bez emocí. Často je potřeba dát do pořádku své osobní věci, odpustit, pokud se s někým z určitých důvodů zlobíme, a usmířit se. Vím, je to těžké, ale pomáhá to. Teď je příležitost poděkovat umírající mamince za to, co pro ně udělala, vyjádřit, že se jim bude stýskat, až tady jednou nebude. Pohladit umírajícího, podržet za ruku a prostě si s ním jen tak povídat. Že nevnímá? Že neslyší? Ale vnímá i slyší, jen nemá sílu odpovědět. Pokud milovaného držíte za ruku, ucítíte slabý stisk jako odpověď – poděkování za vaše slova… Hodně lásky Vám všem.