S pardubickou Charitou na skok do Afriky na misie
18. července 2013 Zahraniční pomoc

S pardubickou Charitou na skok do Afriky na misie

V druhé polovině června 2013 předala Oblastní charita Pardubice další zásilku známek benediktýnskému opatství Münsterschwarzach v Německu. Výtěžek z prodeje známek bude použit na podporu misíí v Africe.

Oblastní charita Pardubice podporuje již několik let misijní činnost benediktýnského opatství Münsterschwarzach v Německu. Podpora spočívá ve sběru použitých známek získaných od různých dárců z celé ČR, které jsou dobrovolníky zpracovávány a tříděny podle daných kritérií a předávány mnichům. Ti je pak prodávají a ze získaných financí podporují misijní činnost především v Africe.

Protože se naši dobrovolníci (senioři) věnují této činnosti opravdu s velkým nasazením a od posledního předání známek benediktýnům uplynuly již téměř dva roky, vypravili jsme se v druhé polovině června letošního roku do Bavorska znovu. Když v opatství náš náklad zvážili, zjistili jsme, že činil rovných 90 kg! 

  02-Peramiho-Berufschule (7)23-Ndanda-Hospital (6)

V Münsterschwarzachu nás přivítalo velké horko (podobně jako tou dobou u nás) a také přívětivý P. Richard, který má na starosti koordinaci misijní činnosti, spolu s dalšími pomocníky. Z daru měli velkou radost, pochválili práci dobrovolníků a vyjasnili nám některé podrobnosti pro další třídění známek. Od P. Richarda, který nějakou dobu na misiích v Africe působil, jsme se také dozvěděli spoustu zajímavých informací o misiích.

Počátky misijní činnosti benediktýnů se datují do období konce 19. století. Už tedy více než 100 let jsou mniši zapojeni do vzdělávání, zdravotnictví, péče o životní prostředí a ve službě pomoci při rozvoji znevýhodněných regionů. Dříve míval benediktýnský řád 200 misionářů jen v Africe, nyní je to 1 400 misionářů po celém světě. Z celkového počtu 13 benediktýnských klášterů v Africe jsou 2 zcela africké. Misionáři působí především v Tanzanii, Jihoafrické republice, v Ugandě a Keni. Hlavní úkol misií v Africe dnes vidí P. Richard v tom naučit domorodce, aby si pomohli sami a nespoléhali na pomoc zvenčí. Mentalita domorodého obyvatelstva je jiná než naše evropská, nejsou zvyklí myslet na budoucnost a plánovat. Žijí zcela jen pro dnešní den, nepřemýšlí o zítřku. Afričan je schopen pár dní pracovat, a když dostane zaplaceno, další den už do práce nepřijde...“ Podobně se tato forma myšlení projevuje i v péči o životní prostředí: „Bez přemýšlení pokácejí stromy, protože zrovna potřebují dřevo, a neuvědomují si krátkozrakost svého počínání. My je učíme stromy pěstovat.“

Benediktýni podle svého hesla „Ora et labora“ (= „modli se a pracuj“) zakládají v Africe nemocnice, školy a různé druhy podniků a dílen: krejčovské, truhlářské, řeznictví, pekařství – učí domorodce jíst chleba, protože často jedinou stravou chudých lidí je pouze „ugali“ – kaše z kukuřičné mouky. Získané peníze z prodeje jdou opět na misie.

Právě vzdělávání považuje P. Richard za velice významné. Děti ve školách navíc hodnotí jako velmi disciplinované. „Děti jsou rády, že mohou do školy chodit. Státní školy dobré vzdělání neposkytují. Výhodou oproti státním školám je i to, že ke každé škole patří internát. Doma děti často nemají vodu, elektřinu ani stůl, na kterém by si mohly dělat úkoly. Dětem se věnujeme i po škole, musejí také pomáhat např. ve školní kuchyni. Učíme děti pomáhat si navzájem, vedeme je ke křesťanským hodnotám.“

Důležité je působení misionářů i v oblasti zdravotnictví. Kromě klasických nemocnic existují v Africe také tzv. mobilní nemocnice, kdy lékaři a zdravotní sestry vyjíždějí za pacienty do buše speciálně vybaveným automobilem. Oproti našim zvyklostem pacienti v nemocnicích nedostávají jídlo, pokrmy jim vaří jejich příbuzní a nosí do nemocnice. Největší problém je s léky. „Máme nemocnice, ale chybí nám léky. Lékaři tak často nemohou nic dělat“ upozorňuje P. Richard. Zdravotnictví částečně financuje stát, něco samotní pacienti, zbytek doplatí klášter.  „Někdy máme privátní pacienty, kteří zaplatí větší částky, peníze pak můžeme použít pro léčbu těch nejchudších. Naši lékaři jsou velmi vzdělaní – pomáhají nám dobrovolníci, často čerstvě penzionovaní důchodci ze všech koutů světa, a samozřejmě spolupracujeme také s africkými lékaři“ doplňuje P. Richard.

A jak budou využity peníze získané prodejem ze známek, které jsme přivezli my? P. Richard vysvětluje: „Za jakou cenu se nám podaří známky prodat lze v tuto chvíli jen těžko odhadnout. Možností, jak utržené finance využít, je však velké množství. Aktuálně řešíme stavbu nových toalet v nemocnici Peramiho v Tanzanii. Původní toaleta (jedna na celou nemocnici) z roku 1987 je nedostačující, nemá ani dveře, navíc se počet pacientů od té doby ztrojnásobil – denně přichází do nemocnice 300 – 500 pacientů. Záchod je v Africe symbol pokroku, nemocnice bez toalet je pozadu.“

Velkým problémem v Africe je nedostatek pitné vody. Lidé pijí převážně vodu, která naprší. Benediktýni proto organizují kampaně na pomoc vybudování studní po celé Africe, staví jednoduché ruční pumpy a potrubí na rozvod vody. Čistá voda vytékající z kohoutku je pro většinu afrických obyvatel jedinečným zážitkem.

U nás pitnou vodu tekoucí z kohoutku považujeme za samozřejmost a používáme ji i k mnoha jiným účelům než jen na pití – v pitné vodě většinou pereme, myjeme se, často s ní také splachujeme WC… Žijeme v relativně bohaté společnosti, kde nám více méně nic nechybí, ale jak řekla Matka Tereza, chudoba není jen být hladový, nahý a bez domova, daleko větší je chudoba těch, kdo jsou nechtění, nemilovaní a zanedbávaní... Proti této chudobě se snažíme bojovat i my v Charitě.

Jak vidíte, člověk nemusí být zrovna cestovatelem a mít velké množství peněz, aby mohl pomáhat při misiích. Někdy stačí jen prohledat půdu a najít staré pohledy se známkami…

Jménem Oblastní charity Pardubice i jménem bratří benediktýnů z Münsterschwarzachu děkujeme všem, kteří jakýmkoliv způsobem přispěli k uskutečnění této misie.