Zobrazit fotogalerii

19. října 2025 Pomoc Ukrajině

Naděje na cestě – naše mise na Ukrajinu

Pracovníci pardubické Charity se účastní humanitárních misí na Ukrajinu už nějaký ten čas – první mise proběhla 9. 3. 2022. Výborné vztahy se spřátelenou Charitou v Drohobyči nám umožňují dostat potřebné věci k lidem v nouzi a mnohdy se jedná o věci, které nám přijdou naprosto banální. Na Ukrajině totiž chybí léky, zdravotní a kompenzační pomůcky, PC vybavení, pleny a mnoho dalšího. Vydejte se společně s námi na další misi. Cílová destinace? Válkou sužovaná Ukrajina.

Jsou 4 hodiny ráno a město tvrdě spí. Ulice zejí prázdnotou, jen vítr si tu a tam hvízdá svou melodii. Kolega Kryštof už na mě čeká před domem, abychom se spolu vydali vstříc dobrodružství. Ano, cítím jemný příval adrenalinu, napětí a současně jakési zvláštní prázdno – já osobně jedu na Ukrajinu úplně poprvé a přestože nemám žádná očekávání, jsem přesvědčený o tom, že to bude silný zážitek a že se domů vrátím tak nějak proměněný.

Cesta začíná

Po cestě vyzvedáváme naši kolegyni, vrchní sestru domácí hospicové péče Markétu Vaškovou. Osobně neznám nikoho ve svém okolí, kdo by s takovým nasazením organizoval a sám se účastnil přímé pomoci trpícím na Ukrajině. V zemi, kde už několikátým rokem zuří válka. V zemi, kde nevinní lidé umírají, přicházejí o své blízké a mnoho z nich končí v samotě.

To prázdno v nich nejde jen tak zaplnit. Můžeme se alespoň pokusit zmírnit jejich bolest – nejen darovanými věcmi, ale i prostou lidskou přítomností, vlídným slovem, objetím nebo stiskem ruky a vřelým pohledem do jejich očí.

Do Drohobyče ve Lvovské oblasti tentokrát vezeme hlavně kyslíkové koncentrátory a tiskárny k počítačům. Na tomto místě bych chtěl ze srdce poděkovat firmě Foxconn Česká republika za jejich dar 4 kusů kyslíkových koncentrátorů, které už teď (v době, kdy píšu tento článek) pomáhají slabým, nemocným a zraněným na Ukrajině.

Vyrážíme přes Przemyśl. Na celnici nás díky humanitární pomoci pouští přednostně. V autě je ticho – každý z nás si v duchu přeje, aby to, co vezeme, dorazilo přesně k těm lidem, kteří to právě teď potřebují. Cesta ubíhá v soustředěném tichu doplněném živými rozhovory. V hlavě si představuji všechny, za kterými jedeme – představuji si tváře, potřeby, nenaplněné touhy a životní osudy prostých lidí. Když míjíme hranici, dívám se z okna a mám pocit, že vjíždíme do jiné reality. Cesty na Ukrajině jsou místy téměř neprůjezdné, každá louže vody skrývá nebezpečí hluboké díry, která by pro náš automobil mohla být osudná.

Předání humanitární pomoci

Konečně přijíždíme na místo určení, kde nás čekají kolegové z drohobyčské Charity. Zmocní se mě zvláštní pocit přijetí, pocit domova a bezpečného přístavu uprostřed hrůzy a nebezpečí války.

S radostí předáváme kyslíkové koncentrátory a tiskárny, které jsou s ještě větší radostí přijaty. Děkuji v duchu všem, kdo se na této pomoci podíleli. Tady opravdu dýchají lidé i díky vám.

Já s Kryštofem se seznamujeme s ukrajinskými kolegyněmi a kolegy, poté se ubíráme unaveni, ale vzrušením bez sebe, do pokoje, kde jsme ubytovaní. Den první je za námi a těšíme se na zítra. Usínáme s myšlenkami na další den. Co nás asi tak čeká? A jak se s tím emočně vyrovnáme?

Truskavec – lázně, které se změnily v útočiště

Druhý den ráno se vydáváme do nedalekého Truskavce, kde nás vítají kolegové z místní Charity. Lázně, které kdysi léčily tělo, dnes léčí kromě těla také duši – lázně se proměnily v uprchlické centrum. Procházíme prázdné chodby, jen občas je slyšet milé pozdravy uprchlíků směrem k personálu. Cestou se zastavíme v  jídelně, kde je na 40 lidí jedna jediná obsluha. Na celé zařízení je tu pouze 5 praček na 5 kilo prádla – na zařízení, kde se střídá kolem 300 pacientů. Najednou si uvědomím, jaké bohatství spočívá v čistém prádle, klidu, teplé vodě, dostatku jídla a léků na bolest i jiné neduhy.

Příběhy plné bolesti a smíření

V dalším pokoji pán ze Záporoží – po amputaci nohy, s bolestmi, které nepolevují. Sedí vzpřímeně, mluví tiše, ale klidně. Ptá se na léky, které aktuálně chybí. Připomíná mi, jak křehká je hranice mezi „mít“ a „nemít“.

Paní z Mykolajivské oblasti bojuje s těžkou formou PTSD (posttraumatickou stresovou poruchou). Nemá nikoho. Potřebuje léky, ale víc než cokoliv potřebuje vědět, že je tu stále někdo, kdo na ni nezapomněl. Zůstáváme s ní déle, v tom tichu je tolik nevyřčených slov. Jak je to důležité – být na dosah, držet za ruku, neuhnout s pohledem do jejích očí.

A pak paní z Marhance. PTSD ji doslova položilo. Prosí o pleny a antidekubitní matraci do vozíku. Připadám si bezmocný a zároveň vím, že i tyhle „malé“ věci pomohou odvrátit další utrpení. V kontextu místních důchodů kolem 4 000 korun je to nepředstavitelný výdaj.

Okamžik, který mě proměnil

Nikdy nezapomenu na stařenku na invalidním vozíku. V rukou pletací jehlice a kousek bavlnky – ten obraz se mi vrací i teď. Když ostatní odešli, rozklepaným hlasem šeptala: „Pochovala jsem syna. Zůstala jsem úplně sama.“ Nevím, co na to říct. Objímám ji. Ta chvíle trvá jen asi 2 minuty, mně ale připadá nekonečná.

Když se loučíme, pohlédne na malý obrázek Ježíše. V jejích očích se zaleskne jiskřička – byla to naděje. Naděje, že se jednou znovu shledá se svým synem. A já si v tu chvíli uvědomím, že nevozíme jen humanitární pomoc v podobě věcí. Vozíme lidskost. Přítomnost člověka, která jako by říkala: „Nejsi sám(a). Pro nás jsi důležitý(á).“ Navždy bude v mém srdci. Tato křehká stařenka, která svým gestem dokázala, že naděje neumírá ani tam, kde všechno ostatní už padlo.

Rehabilitační centrum Nazaret

Naše další kroky vedou do Rehabilitačního centra Nazaret, kde kolegové z Charity vrací lidem svobodu, důstojnost a víru v nový začátek. Šikovnost otce Igora Kozankeviče, charitního týmu i dobrovolníků je vidět na každém kroku. Mnoho budov prošlo rozsáhlou rekonstrukcí, některé další rekonstrukce teprve čeká. Dozvídáme se, že všechno stojí na zahraničních dárcích a schopnostech otce Igora takové dárce sehnat. Z rozpočtu Ukrajiny nejde pochopitelně nic (všechny náklady „spolkne“ válka), ale Charita zde nemůže čerpat ani z fondů EU. Nezbývá, než trpělivě objíždět dárce, navazovat vztahy a získávat finance na opravy budov i samotný provoz. A kde berou motivaci? Otec Igor se pousměje a dodá: „Putin nás nakopnul (gestem naznačuje nakopnutí), tak se musíme snažit, aby bylo o naše lidi postaráno.“ Udivuje mě, s jakou samozřejmostí a oddaností přijímá tuto nelehkou roli. Kolegyně Markéta už otce Igora zná lépe, ale nás s Kryštofem to nesmírně inspiruje.

Setkáváme se s muži, kteří prošli závislostí, válkou i ztrátami, a přesto tu krok za krokem skládají svůj život znovu: ranní rutina, práce na zahradě a v dílnách, skupinová terapie, modlitba, jídlo u společného stoli. Nic okázalého – o to víc pravdivého. Vnímáme, jak společenství, řád, lidskost a přijetí dokážou léčit rány, na které jsou samotné léky krátké.

Odcházíme s respektem a odhodláním přenést tuhle zkušenost domů. Nazaret nám připomněl, že pomoc je především trpělivá, každodenní práce s člověkem, který uvěřil, že to má smysl. Říkali jsme si: „Jen se podívejme, co dovedou lidé v tak náročných podmínkách. Kolik toho můžeme udělat my, u nás doma, kde máme podmínky nesrovnatelně lepší?“ Právě to nás motivuje pokračovat v naší službě v Pardubicích – shánět prostředky, zapojovat dobrovolníky, otevírat dveře lidem v nouzi a také je navštěvovat tam, kde se cítí v bezpečí, v jejich domovech. Protože když se spojí profesionální péče a lidská blízkost, i ten nejtěžší příběh může pokračovat novou kapitolou.

Víte co? Vzpomněl jsem si na jeden úryvek z Bible, kde stojí:

Natanael mu namítl: „Z Nazareta? Co odtamtud může vzejít dobrého?“ Filip mu odpoví: „Pojď a přesvědč se!“

A tak jsme šli a také se přesvědčili, že z Nazareta opravdu může vzejít mnoho dobrého.

Co si odvážíme domů

Odjíždíme proměnění. V hlavě nám zůstávají pohledy, která říkají víc než slova, a tiché „děkuji“, které nás zasáhlo hlouběji než cokoli jiného. Viděli jsme křehkost i neuvěřitelnou sílu, ztrátu i odhodlání začít znovu. Uprostřed chaosu jsme zažili blízkost, která vrací důstojnost a probouzí naději. Tohle setkání s odvahou obyčejných lidí nás učí pokoře a dává nám jasný směr – být nablízku, být spolehliví, být vytrvalí. Jsme vděční – za náš tým, za ukrajinské kolegy, za každého dárce a dobrovolníka. Díky vám má naše práce smysl a pokračování. A když nám naše práce někdy přijde náročná, vzpomeneme si na nezdolnou víru i odhodlání našich ukrajinských kolegů a ukrajinského lidu. Umiňujeme si nepřestat s podporou trpících, dokud nám budou stačit síly. Ukrajinský lide, jsme s vámi.

Prosba na závěr