Vybíráme pro Vás ty nejpoutavější příběhy z činnosti Oblastní charity Pardubice. V srpnu si můžete přečíst příběh o laskavém muži, který odráží pohnuté děniny dvacátého století.

Lidé jsou různí – mají různé postavy, obličeje, nálady, radosti i starosti. Lidé, kteří jsou usměvaví a dobrosrdeční, dokáží ostatním svým úsměvem a laskavostí prozářit celý den. Mezi takové lidi patří i pan Jiří Mikan z Chacholic na Chrudimsku.

S panem Mikanem jsem se setkal v domáckém prostředí bývalé třebosické fary, kde nyní sídlí naše Charitní odlehčovací služby Červánky s pobytovou službou. Pan Jiří tam byl na týdenním pobytu a všechny přítomné hned zaujal svou dobrou náladou, úsměvem, skromností a vyrovnaností.

Když jsem přijel do Třebosic, potkal jsem ho na zahrádce bývalé fary. Usměvavý bělovlasý pán seděl pod oknem ve stínu, právě si zpíval a usmál se na mě. Přisedl jsem si a ptám se, pane Mikane, tuhle písničku neznám, to je lidová písnička od vás z Chrastecka? Kdepak, mladý muži, neberte to jako chlubení, ale já si některé písničky sám složil a tohle je jedna z nich. Nato se potutelně usmál: To víte, že já jsem vlastně baron? – Jak to, pane Mikane? – No, já byl u černých baronů, jak dříve se říkalo vojákům, sloužícím u PTP…

Vzápětí se rozpovídal o svém životě: „Celý život žiju v Chacholicích u Chrasti. Pocházím z osmi dětí, nikdy jsme neměli moc peněz, ale moje maminka to vždycky dokázala udělat tak, že jsme se cítili dobře a byli jsme spokojení. Zažil jsem v životě i nepříjemné věci, bylo to těžké, ale když se ohlédnu za svým životem, jsem nesmírně vděčný, víte, tomu nad námi. Měl jsem výbornou ženu, bohužel před třemi lety zemřela, měli jsme krásné manželství. To ona dokázala zvládnout, že jsme vychovali pět dětí a ještě jednoho chlapce si vzali domů na výchovu, když mu zemřela maminka. Víte, já říkám, jak má chlapec rád svoji maminku, tak bude mít rád svoji budoucí ženu. A já měl svou maminku moc rád a úctu k ženám si nesu v sobě dodnes. My jsme s manželkou spolu oslavili zlatou svatbu, byla to krásná oslava, byly tam naše děti, mám dva syny a tři dcery, byla tam i vnoučata, teď už mám i pravnoučata. Ta oslava byla krásná, měli jsme radost, že jsme se všichni sešli a že ze všech dětí jsou dobří lidé a daří se jim dobře. Stýská se mi po manželce, žiju teď v domku sám, ale chodí za mnou snacha a krásně se o mě stará, nosí mi obědy, popovídáme si. Já jsem šťastný člověk, ale za všechno vděčím Bohu. Víte, člověk by měl být vděčný.“

Životní příběh pana Mikana odráží pohnuté dějiny dvacátého století. Narodil se v roce 1929, jako desetiletý chlapec zažil začátek druhé světové války. Když mu bylo třináct, zažil heydrichiádu, která se v jeho kraji projevila obzvlášť krutě – osobně viděl vojenskou kolonu s autobusy, které odvážely obyvatele nedaleké obce Ležáky na pardubický Zámeček. V tu chvíli ještě nevěděl, že budou všichni popraveni a děti dány na převýchovu do německých rodin. Osada Ležáky, kde se ukrývala odbojová radiostanice Libuše, byla nacisty vypálena a srovnána se zemí. Válečný stav postihl i přímo rodinu pana Mikana – za nesplněnou dodávku obilí byl po dlouhém věznění v Praze popraven jeho vlastní bratranec.

Když válka skončila, zdálo se, že se svět obrátí k lepšímu. Bohužel radost netrvala dlouho – po nástupu komunistického režimu se pan Jiří, již jako mladý muž, stal obětí vesnických udavačů a byl místo na vojnu poslán k Pracovním technickým praporům, kam komunisté posílali nepohodlné lidi na nucené práce k „převýchově“. Místo dvouleté služby strávil pan Jiří u PTP roky tři. „Vzali mi nejlepší léta mého života,“ vzpomíná. „Vím, kdo z naší obce na tom má zásluhu. Měla to být potupa, chodit s černými výložkami beze zbraně. Proto se nám také říkalo černí baroni. Ale na druhou stranu, měl jsem při tom všem štěstí. Narukoval jsem na Slovensko, ale po několika převeleních jsem skončil na stavbách domů pro vojsko v Bedřichově u Špindlerova Mlýna v Krkonoších. V uranových dolech to bylo mnohem horší. Ale i tak to bylo těžká práce bez nároku na odměnu. U PTP jsem nikoho neznal. Byli tam chlapi ze Slovenska, Šumavy, z Moravy. Vytvořila se tam dobrá parta, já jsem se přátelil s pěti Moraváky, po čase jsme si na veliteli dokonce vymohli povolení na nedělní vycházky do kostela. Po skončení vojny jsem si s některými i dopisoval.

A jak to bylo dál? Po návratu do civilu se pan Jiří oženil, vzpomíná, jak byl na tancovačce v nedaleké vsi a potkal tam krásné a milé děvče a „přeskočila jiskra“. Pan Jiří se usmívá a říká, víte, to bylo takové zvláštní, to jsem měl štěstí, to byl také takový dar – a ukazuje směrem vzhůru k nebesům.

Celý svůj životní příběh sepsal pan Mikan ve verších, které jsou krasopisně vepsány do tří knih, zdobených kresbami a fotografiemi. První z knih je věnována básním o jeho mamince a jeho ženě, druhá kniha je plná veršů z války a třetí je o životě u PTP. Je to krásné čtení a pan Jiří Mikan by si přál, aby mladí lidé věděli, co bylo za války a později za komunismu a abychom si vážili míru a klidu, který máme. Navíc by si přál, aby mladí lidé měli rádi své rodiče, vážili si své maminky a chlapci aby si vážili své budoucí ženy, protože rodina, to je pro člověka pravé požehnání.

Obdivuji vyrovnanost a dobrosrdečnost pana Mikana a přeji mu do dalších let pevné zdraví a stálou radost z jeho rodiny, synů, dcer a jeho vnuků a pravnuků.

Václav Pitucha