2. července 2026 Odlehčovací služby Červánky

Ještě chtěla vidět Bílé Karpaty: příběh paní Anny

Ještě v osmdesáti letech plánovala další cesty. Procestovala Nový Zéland, Chorvatsko, Rakousko i mnoho koutů České republiky. Vlakem vyrážela sama nebo s vnoučaty a nikdy nevydržela dlouho sedět doma. Dnes svět pozoruje z invalidního vozíku. Před šesti lety prodělala mrtvici, která jí obrátila život naruby. Levá ruka zůstala nehybná, samostatnost je pryč. Žena, která byla celý život dobrodruh tělem i duší, se najednou ocitla odkázaná na pomoc druhých.

Když Vám z nebe spadne koště

Paní Anna nikdy nevydržela dlouho sedět doma. Dlouhá léta pracovala jako ekonomka na pardubickém gymnáziu. A právě tam se naplno rozvinula její celoživotní láska k cestování. Se skupinou kolegů vyrážela na výlety po České republice i do zahraničí. Později objevovala rakouské Alpy, chorvatská pobřeží a další místa, kam ji zavedla zvědavost a chuť poznávat svět.
„Byla jsem velice činorodý člověk, který se neválel doma. Vždycky jsem si něco vymyslela.“ Když o svých cestách vypráví, oči se jí stále rozzáří. Jednou se dokonce vydala až na Nový Zéland. Cesta letadlem trvala téměř dva dny a po příletu byla tak unavená, že si dodnes pamatuje, jak celá výprava po ubytování okamžitě usnula. Milovala přírodu a výhledy z okna vlaku.
Zatímco ostatní spěchali rychlíkem, ona raději volila pomalejší spoje. „Někdo říká, že nejkrásnější pohled na svět je z hřbetu koně. Já říkám, že z vlaku ten výhled taky není úplně špatnej.“ usmívá se devadesátiletá Anna Salavcová. A když na horské túře v Turecku zjistila, že si zapomněla turistické hole a v okolní pustině nerostl ani jeden kloudný strom, poradila si po svém. Našla staré koště. „Tak tomu jsem se smála. Říkala jsem si, že se manžel na mě z nebe dívá a říká si: Kam se zase ta stará ženská bláznivá žene? Tak mi hodil koště.“ S koštětem v ruce tenkrát ten vrchol zdolala.
Protože přesně taková paní Anna je. Vždycky si poradí. A taková byla paní Anna celý život. Pořád na cestě. Pořád v pohybu. Pořád zvědavá na to, co je za dalším kopcem.

Olympiáda a včelařské debaty

Dnes se o paní Annu starají především dcera a syn. Pomáhají i vnoučata, kterých má pět. Hodně se jim za svůj život věnovala a často to byli právě oni, které s sebou brávala na výlety. Paní Anna se při zmínce o vnoučatech na chvilku odmlčí.
„Mají babičku rádi“, říká a lehce se jí u toho třese hlas.  Každé ráno ji dcera oblékne, připraví na den a posadí na invalidní vozík.  Paní Anna vysvětluje, že dcera pracuje v mateřské školce a už v 5:45 ráno tam musí dle jejich slov „salutovat“, protože rodiče už čekají u dveří. „Snažím se jim to ulehčovat, jak to jde. Nevymýšlet si pitomosti. Jen to nejnutnější,“ říká paní Anna. Pak už tiše vyčkává na řidiče, který ji odveze do odlehčovacích služeb v Holicích. Odlehčovací služby se pro paní Annu staly druhým domovem. Místem, kde znovu našla společnost, přátele i každodenní radost z maličkostí. Zatímco dcera a syn odchází do práce, paní Anna tráví den mezi lidmi. Den, který by jinak strávila sama doma mezi čtyřmi stěnami.  „Je to tady krásný prostředí. Můžeme na zahradu, pokoje jsou moderní. Sestřičky jsou tak hodný, že nás vždycky vyšoupnou ven na sluníčko.“
Den začíná rozcvičkou. Potom přijdou na řadu osmisměrky, procvičování paměti a společné povídání. Před obědem bývá zahrada zalitá sluncem a sestřičky vyvezou klienty ven, aby si mohli užít čerstvý vzduch. Po obědě si někdo zdřímne, jiný sleduje televizi. Paní Anna nejraději sleduje dokumenty o přírodě. Když byla olympiáda, uspořádali zaměstnanci pro klienty vlastní olympijské hry. „Byla u toho legrace. A dostali jsme pak i medaili,“ směje se paní Anna.
Během let si tu našla i přátele. S paní Haničkou vzpomínají na společný pobyt v Košumberku. S jedním z klientů zase dlouhé hodiny mluví o včelách. Jeho syn je totiž včelař. A včelařem býval i tatínek paní Anny. Právě takové drobné rozhovory jí připomínají život, který vedla dřív.

Vyhlídková jízda

Když se den blíží ke konci, vydává se paní Anna na cestu domů. Jenže než se vrátí ke své rodině, čeká ji ještě jedna vyhlídková jízda. Ne po rakouských Alpách ani po pobřeží Jadranu, ale po silnicích Pardubického kraje. Svozové auto je totiž pouze jedno a řidič během jediné cesty rozváží klienty do mnoha obcí. Místo toho, aby se paní Anna přibližovala domovu, často z okna sleduje, jak její domovská krajina zůstává za ní a auto se vydává úplně opačným směrem. „Já vždycky koukám, že místo toho, abychom se přibližovali, tak se vzdalujeme. Jedeme na Ostřetín, Hostovice, Dašice… prostě kolem celého světa,“ směje se. Současné svozové vozidlo každý den spojuje desítky lidských příběhů do jediné trasy. A právě proto považujeme za tak důležité pořídit nové speciálně upravené auto. Díky němu by bylo možné svozové trasy rozdělit, zkrátit dobu cestování a převážet více klientů na invalidním vozíku pohodlněji a bezpečněji. „A je to hrbolatý jak blázen. To je, jako když jedu s trakařem. To nové auto bude odpružené? Tak to bude mnohem pohodlnější,“ říká s nadějí.

Když neprší, je to dobrý

Jenže ani když cesta konečně skončí, nemusí být vždy vyhráno. Paní Anna popisuje situaci, když jí řidič odveze zpět domů, ale její rodina se domů ještě nevrátila. „Když náhodou doma nejsou, tak mě pak řidič postaví s vozejkem pod třešeň a musím počkat, až někdo přijede. Když neprší, je to dobrý,“ říká to s vážným výrazem a naprostou samozřejmostí. Jako by šlo o maličkost.  Ve skutečnosti ale právě tato věta nejlépe vystihuje život člověka, který je odkázaný na pomoc druhých. Každý den je pečlivě naplánovaný. Každá cesta, každý přesun i každá minuta závisí na tom, jestli je zrovna někdo nablízku.

Paní Anna už možná neprocestuje Bílé Karpaty. Díky Vaší pomoci ale může každý den podnikat tu nejdůležitější cestu rychleji a pohodlněji – cestu mezi lidi. A spolu s ní i mnoho dalších klientů, pro které je odlehčovací služba místem, kde nejsou sami.