Vybíráme pro Vás ty nejpoutavější příběhy z činnosti Oblastní charity Pardubice. V červnu si můžete přečíst příběh o osamělém stárnoucím muži, jenž touží po usmíření se svými blízkými, kterým se odcizil natolik, že se s ním přestali stýkat.

Do péče jsme dostali starého pána, který byl stále naštvaný, a troufám si říci, že až protivný. Bydlel sám v malém bytě a už nevycházel ven. My jsme mu poskytovali péči dvakrát až třikrát denně. Naše pracovnice byly nešťastné, protože ať udělaly, co udělaly, vše bylo špatně. Vytipovali jsme jednu pracovnici, která pak k němu chodila nejčastěji. Ačkoli byla rázná, zjistili jsme, že to nese své ovoce. Klient si opravdu na tuto pracovnici zvykl a i ona na něho, i když to zpočátku nebylo jednoduché. Po nějakém čase se ukázalo, že tento muž je naštvaný proto, že je vlastně nešťastný. Nebyl naštvaný jenom na nás, ale úplně na všechny, snad na celý svět.

Naší kolegyni se postupně začal svěřovat s tím, co ho trápí. Sdělil jí, že má výčitky svědomí. Byl kdysi ženatý a ke své ženě se vždy nechoval tak, jak se na správného muže sluší. Často jí byl nevěrný a byl málo doma. Možná to souviselo s jeho povoláním vojáka. Z tohoto manželství měl čtyři děti a ani jedno se s ním nestýkalo, protože z jeho vyprávění vyplynulo, že i k nim se nechoval moc hezky, ale hlavně mu nemohly zapomenout, jak trápil maminku, když ještě žila.

Nebýt vytrvalosti a obětavosti naší pracovnice, starý pán by zůstal mrzutý a odcházel by z tohoto světa s těžkým svědomím.

Klient si naši pracovnici oblíbil a bylo vidět, že už i jemu se lépe žije, když má někoho, na koho se může s důvěrou obrátit a má komu se svěřit. Změnilo se i jeho chování, už to nebyl takový protiva, jako na začátku, i když samozřejmě měl i své slabé chvilky.

Pán pomalu stárnul, byl nemocen a stále ho trápilo, že má čtyři děti a ty ani nevědí, jak žije. Naší pečovatelce to také nebylo jedno, a jelikož byla podnikavá, zjistila si telefonní čísla na dvě z jeho dětí. Syn se nechtěl vůbec o otci bavit, že je to pro něho uzavřená záležitost. Dcera byla zprvu také odmítavá, ale naší pracovnici to nedalo a volala dceři vícekrát a sdělovala jí, jak otec stárne, jak je nemocen a jak žije. Po nějaké době se obě ženy shledaly osobně a dcera se rozplakala. Pověděla pečovatelce celý smutný příběh, který měl za následek odcizení s otcem. Pečovatelka sice chápala dceřino odmítání, ale přesvědčila ji, aby se s otcem setkala a aby si vše vyříkali. Dcera nejprve nechtěla, ale pak i ona pochopila, že by jí to tížilo až do smrti a mohla by mít výčitky svědomí, že nic nepodnikla. Dodala si odvahu a otce navštívila. Starý pán plakal jak malé dítě a poprosil dceru o odpuštění. Vše si spolu vyříkali, dcera pak našeho klienta pravidelně navštěvovala a dokonce, ke sklonku jeho života, přiměla i bratry, aby se s otcem setkali.

Nebýt vytrvalosti a obětavosti naší pracovnice, starý pán by zůstal mrzutý a odcházel by z tohoto světa s těžkým svědomím. To, že se podařilo usmířit dceru s otcem, bylo zásluhou empatické pracovnice, která vykonávala svoji práci nejen podle stanovených pravidel, ale především srdcem.

Existují standardy kvality sociálních služeb, pracovní postupy, různé příručky, jak práci správně vykonávat, ale naučit se mít rád druhé lidi a brát je takové, jací jsou i s jejich chybami a nebýt k sobě lhostejní, to Vás nikde na žádném kurzu nenaučí, to musí být v každém z nás. Ať je mezi našimi pracovnicemi stále více takových lidí, kteří svoji práci nevykonávají jenom pro mzdu, ale především proto, že mohou někomu pomoci.