8. října 2024 Domácí hospic

Rozhovor pro MF Dnes vrchní sestry Domácího hospice: Nebojte se říci si o pomoc.

Markéta Vašková, vrchní sestra Domácího hospice Andělů strážných v Oblastní charitě Pardubice, se letos stala Sestrou roku Pardubického kraje v sociálních službách. Přečtěte si rozhovor, který vyšel ve Speciálu MF Dnes o sociálních službách a zdravotní péči. 

Jak jste se k této práci dostala? 

Nějakou malou vizi jsem měla odmalička, ale v patnácti člověk ještě není zdralý se plně rozhodnout. Proto jsem skončila na gymnáziu. Pak už jsem cítila, že chci jít svou vlastní cestou, a pokračovala na zdrávce. 

Pracujete jako vrchní sestra Domácího hospice Andělů strážných. Jak moc psychicky náročné to je?

Je to zaměstrnání jako každé jiné, ale víc dává, než bere. Jsem takový doprovod - průvodce. Ta cesta mi přinesla vyrovnání se s vlastní smrtelností. Obohacuje mě to v tom, že to mám v životě jednodušší. Už nemám strach a obavy ze smrti. Pomáhá mi to žít a prožívat svůj život naplno. 

„Je to zaměstnání jako každé jiné, ale víc dává než bere. Jsem doprovod - průvodce. Ta cesta mi přinesla vyrovnání se s vlastní smrtelností."

Spolupracujete i s rodinami nemocných klientů? 

Ano, doprovázíme celou rodinu. Náš multioborový tým poskytuje lékařskou, ošetřovatelskou, psychosociální a duchovní péči. Všichni členové spolu vzájemně spolupracují. Už během péče o pacienta navazujeme s rodinou úzký vzta založený na vzájemné důvěře, který nemůže přirozeně skončit úmrtím jejich blízkého. Když se ten celý proces odcházení děje doma, je to přirozenější a lidé se se ztrátou a bolestí lépe vyrovnávají. Je moc hezké sledovat, jak v některých rodinách po letech dochází ke smíření, vyznání lásky a odpuštění.

Jak vypadá váš běžný pracovní den, co všechno pro klienty děláte? 

Ráno se sejdeme s kolegyněmi a předáváme si informace o pacientech, nafasujeme léky a vyrážíme do terénu. Každý jede svou stranu. Já řeším telefonáty. Volají mi rodiny, sociální pracovnice z nemocnice, lékaři. Naslouchám jejich situaci a vysvětluji jim možnosti. Telefonáty jsou někdy i více jak hodinové. Pokud je příjem nového pacienta, vyrážím k němu. U lékařských vizit se střídáme. Organizuji sestry v terénu. Dále musím rozepsat služby a směny, připravit práci na další den. 

Jak se klienti a jejich rodiny srovnávají s těžkými diagnózami? 

Velmi záleží na tom, jak jim je diagnóza sdělena. Při  šetrné komunikaci pacient informaci lépe snáší a přijme. Naopak necitlivé sdělení mezi dveřmi může mít fatální následky. Vyvstávají tam následně velké strachy, bolest a otázky proč já. Za nejdůležitější považuji dobře vedený první paliativní rozhovor. Ten je klíčový. 

Při takto náročné práci je třeba dostatečně odpočívat. Jak relaxujete?

Jsem ten typ, který si odpočine, jen když zdolá dvoutisícovku a víc (smích). Opravdu moc nedokáži relaxovat doma u televize, většinou to ze sebe dostanu právě při horských túrách. Teď v září jsme byli na přechodu Roháčů v Západních Tatrách. 

Co pro vás znamená ocenění Sestra roku Pardubického kraje v sociálních službách?

Přijímám to s velkou pokorou a závazkem do budoucna. Je to především výsledek práce mých kolegů a celého týmu Domácího hospice Andělů strážných. Moc vám všem děkuji za vaši práci!

Je něco, co byste chtěla čtenářům vzkázat? 

Nebojte se říci si o pomoc. Nebojte se nám zavolat. Mluvte o tom a nebuďte na to sami. Uleví se vám. Sdílená bolest je poloviční bolest. A říkejte si, že se máte rádi!

TEXT: Zuzana Zlinská
MF Dnes Speciál: Sociální služby a zdravotní péče
4. 10. 2024 / 38